Wolf Hall je košatý , klasický historický román, takový, jaké psal Lion Feuchtwanger, takový, jaký se dnes zřídkakdy vidí, protože v knihkupectvích se na poličce označené „Historické romány“ kupí buď Dan Brown nebo knihy honosící se přebalem s lepou dívkou s laškovně popuštěným ramínkem noční košile.
Je to román o Thomasi Cromwellovi, rádci Jindřicha VIII. Je to román nejen pro všechny, kteří rádi strkají noc do ložnice Tudorovcům, ale také pro všechny, kteří netušili, že bylo více pánů Cromwellů. Já jsem na Olivera čekala prvních 100 stran, protože texty na záložkách čtu až po přečtení knihy. Nedočkala jsem se.
Teď čekám na druhý díl.
„K dokončenému portrétu, který Hans donesl do Austin Friars, cítí ostych. Na mysli mu vytane, jak Walter říkával: když lžeš, hochu, dívej se mi do očí.
Zadívá se na spodní okraj obrazu a pomalu se očima odváží výš. Pero. Nůžky, papíry, váček s jeho pečetidlem a těžký svazek v temně zelené vazbě: zlatem zdobená vazba, zlacená ořízka. Hans si nejdřív řekl o jeho Bibli, ale pak ji zavrhl, že prý je moc obyčejná a ohmataná. Prohledal celý dům a nejkrásnější knihu nalezl na stole Thomase Averyho. Je to práce mnicha Pacioliho, kniha o účetnictví, kterou mu zaslali jeho laskaví přátelé z Benátek.
Spatří svou malovanou ruku, která spočívá před ním na stole a volně svírá list papíru. Je zvláštní dívat se na sebe takhle po částech, prst po prstu – jako by se trhal na kusy. Pleť mu Hans udělal hebkou, jako dvořanovi, ale ten pohyb, který tu zachytil, ty zlehka sevřené prsty, ten je stejně jistý, jako když porážeč pozvedá na jatkách nůž.“
„Jenže hájit sebe sama nemá smysl. Vysvětlování k ničemu nevede. Vyprávět historky je slabošství. Moudré je svou minulost tajit, i když na ní nic k utajování není. Síla člověka je v pološeru, v napůl neviděných pohybech ruky a neodhadnutých výrazech ve tváři. Lidi děsí nedostatek faktů, propast, kterou před nimi otevřete a do níž lijí své strachy, představy a tužby.“
